Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vţdycky z mála.
– K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!
Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
– Synáčku, uţ jsem stará.
Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.
Hodiny bijí za stěnou,
děsí mě němota zdiva.
Maminka, tvář již zastřenou,
na lůžku leží; z kolenou
nehybně sukně splývá.
Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,
prsty jsou přitisklé k dlani.
Kytičky chci jí do nich dát,
už naposledy tentokrát.
A ještě se mi brání.
