Nebojím se to slovo říci, sním o tom jako o štěstí. Bylo to v parku před radnicí na Havlíčkově náměstí. Havlíček má tam sochu z kovu a hrozil městu Habsburkovu rukou sevřenou do pěstí. Že hřích je omyl vzniklý z touhy dělati dobro − tenkráte tušení neměl školák pouhý, ještě tě neznal, Sokrate! A růže, chlapec hodný vcelku, kradl pro slečnu učitelku. Chodil jsem asi do páté. A u té sochy na záhonku, když tma se vkradla do ulic, nekvetly dlouho na svém stonku. Bývávalo nás asi víc. Schoval jsem je pod staré necky a před maminkou pokrytecky tvářil se jakoby nic. Ve třídě první byl jsem ráno a vstříc jsem učitelce šel. Kradeny byly. Nevídáno. Dneska už bych to neuměl. Nic netušíc, něžně je kladla do vody na okraj umyvadla. A já se štěstím při tom rděl. Pak usmála se. Bylo psaní a ruka se mi počla chvět, že vzrušen nemohl jsem ani z tabule opsati pár vět. Dnes chodím už jen ostýchavě kolem těch růží; kvetou právě. Směl bych si aspoň přivonět?