AŽ na dně skříně schovaný byl, popsaný verši, čísly dat. Ač mamince jsem jednou slíbil, že nebudu jej otvírat, ten vějíř se mi hrozně líbil, a já jsem musil lhát. Málokdy klíček zapomněla, však jednou zapomněla přec, a sotva vyšla, ruka smělá našla ten vějíř nakonec. Však přece se mi ruka chvěla, když držel jsem tu věc. Nerozuměl jsem veršům z něho, namáhaje se sebevíc; říkaly cosi tajemného o lásce, kouzlu tanečnic. Strach měl jsem, ale nevím z čeho. Co věděl chlapec? Nic. V krabici lístky myrty voní, zpět chvatně dal jsem vějíř k nim, i šáteček jsem složil do ní; dodnes to lépe neumím. A hle, co mi to v hlavě zvoní? Poslouchám, byl to rým. Být básníkem! Jako jím byli autoři veršů z vějíře. A ruce mé se pokusily nesměle sáhnout po lyře. Přede mnou ležel papír bílý, arch za dva halíře. Vzpomínka někdy něžně bodne. Pokud lze mluvit o vině, viníka nikdo neuhodne. Snad vějíř, snad ta jedině, jež zapomněla jednoho dne ten klíček u skříně.