Rok nebo dva jsem hrál a hrozil se těch chvílí. Já jsem vás proklínal a vy jste se mi mstily úpěním zoufalým z hlubiny nitra svého. Však už vás zahalím do sukna zeleného. Když zaskřípěl váš hlas, stiskl jsem vám krk štíhlý. Tak moci rozbít vás úderem těžké cihly a pak vám rozšlapat kobylku, hmatník, luby! A neuměje hrát, k těm houslím jsem byl hrubý. Záhy je pokryl prach kdes mezi harampátím. Čas plynul v jiných hrách; už se k nim nenavrátím a lehce oželím tu nudu věčné škály. Housličkám zpuchřelým pak struny popraskaly. Už vím, že to byl hřích, a pykám za tu vinu. Jak vděčně zlíbal bych dnes ruku maminčinu! Tenkrát je koupila a zbožně přinesla je. Ó léta zpozdilá! − Zní housle. Někdo hraje. Vzpomínám na kloučka, možná už zmoudřel lety. A smyčec zlehoučka vyhrává flažolety, po strunách poskočí a měkce padá na ně. Kdo mi to na oči zezadu stiskl dlaně? Kdo je to? Coţpak vím. Hlas šeptá: Řekni jméno, a já ti položím svou hlavu na rameno. Kdybych je říci směl! Však mlčím jako němý. Housličky, jen bych chtěl poprosit: Odpusťte mi.