Když přišlo jaro, na pešuňku rozkvetly stromy v jarním slunku. Maminka, tichá jako pěna, k oknu je v pláči odvrácena. − Proč pláčeš, co máš za bolest, řekni mi, čeho je ti líto? − Však ti to povím, povím ti to, až nebudou jednou stromy kvést. Sníh padal hustě a co chvíli vločky se na sklo přilepily. U okna, bylo málo světla, maminka tiše něco pletla a měla slzy na očích. − Proč pláčeš, čeho je ti líto? − Však ti to povím, povím ti to, až nebude jednou padat sníh.