Šicí stroj drnčel celý den, slyšel jsem ho aţ do pokoje. Kdyţ usedla nad desku stroje, vidíval jsem ji u oken. Smála se na mne zdaleka a já se díval z podezdívky, jak jehlu v stroji navléká. Schovávala mi prázdné cívky. Na oknech měla věčný stín, pod střechou je uţ málo světla. Kytka jí v oknech nerozkvetla, měla je proto bez květin. Však zato vţdycky při šití zpívala smutně nad svým strojem. V té písni chtěla zemříti. Já z toho ještě neměl pojem. Košile šila na míru a její hlas mi zněl tak měkce. Šila i blůzy do konfekce z kvítkovaného zefíru. A byla hodná. Za války bonbony pro mne vţdycky měla. Na jedněch byly fialky a na medových zlatá včela. Pomlouvali ji po domě a já, ač nevítaný svědek, slyšel jsem leccos od sousedek a z toho smutno bylo mně. − Ten ţe by si ji někdy vzal? − A přece pořád miluje ho! Zato však já jsem miloval tu smutnou slečnu ze čtvrtého. Někdy k nám přišla; maminka měla ji ráda. Bez odmluvy musil jsem pro kmín ke kupcovi. Byla to jenom záminka. Co měl jsem tenkrát neslyšet, jsem slyšel – nářek usedavý. Kdyţ horempádem byl jsem zpět, plakala nad hrníčkem kávy. Dala mi sáček atlasek, ale těch velkých, nadívaných. Jdi hochu, pochutnej si na nich. A hladila mě po vlasech. Kdyţ jsem pak vyšel na pavlač a na mříţ přitiskl si čelo, tělem mi zachvěl prudký pláč. Nevím, co se to se mnou dělo. Jednou jsem slyšel seshora někoho zalkat srdcelomně. Pak nastal zmatek v celém domě a zavolali doktora. V tom smutném okně bez kytek najednou bylo plno hluku. Viděl jsem uţ jen z nosítek bezvládně klesnout její ruku. Vůz odjel a dům opět ztich, na chodbě – bylo po neděli – páchlo zas připálené zelí, ţivot šel ve svých kolejích. Však kdo to byl, kdo přede mnou neznámým věcem strhl masku? Poznal jsem smrt. Smrt tajemnou, a ještě tajemnější lásku.