SEIFERT – MAMINKA – DĚDEČKŮV POHŘEB

Byl květen, kvetly kopretiny.
Hudebníci, na čele pot,
vylili občas z trubek sliny
a obraceli stránky not.

Prohlížel jsem si andělíčky
přišroubované na voze;
drželi v jedné ruce svíčky,
druhou mířili k obloze.

Cesta stoupala na Podhájí
a babička šla o holi.
Už vím, když někdy pěkně hrají,
proč bolest tolik nebolí.

V přestávce mezi písničkami
slyšel jsem v hájku kukačku
a její hlas šel věrně s námi
pod nebem téměř bez mráčku.

A střevlík běžel po melise;
a dokonce i ještěrku
zahlédl jsem vyhřívati se
u kraje strže na štěrku.

Trs konvalinek rostl v přítmí
pod břízou v trávě. Šel jsem dál.
Vždyť těžko bylo odskočit mi,
abych si jich pár natrhal.

A pod lipami mocných ramen
těšil jsem se vždy na rozhled.
Dědečku, sbohem, sbohem! Amen.
Ať na tvou hlínu prší med.

Co jsme se spolu nadívali
zpod korun těchto slavných lip!
Mělnickou věž je vidět v dáli
a blízko, blizoučko je Říp.

Však jsme tu byli před nedávnem,
dnes vím už, proč v tom předjaří.
Stáls v kabátku, již starodávném,
a měl jsi slzy na tváři.