Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.
Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly
a pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím jsem byl hrubý.
Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nenavrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.
Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá! −
Zní housle. Někdo hraje.
Vzpomínám na kloučka,
možná už zmoudřel lety.
A smyčec zlehoučka
vyhrává flažolety,
po strunách poskočí
a měkce padá na ně.
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?
Kdo je to? Coţpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.
Kdybych je říci směl!
Však mlčím jako němý.
Housličky, jen bych chtěl
poprosit: Odpusťte mi.