Nebojím se to slovo říci,
sním o tom jako o štěstí.
Bylo to v parku před radnicí
na Havlíčkově náměstí.
Havlíček má tam sochu z kovu
a hrozil městu Habsburkovu
rukou sevřenou do pěstí.
Že hřích je omyl vzniklý z touhy
dělati dobro − tenkráte
tušení neměl školák pouhý,
ještě tě neznal, Sokrate!
A růže, chlapec hodný vcelku,
kradl pro slečnu učitelku.
Chodil jsem asi do páté.
A u té sochy na záhonku,
když tma se vkradla do ulic,
nekvetly dlouho na svém stonku.
Bývávalo nás asi víc.
Schoval jsem je pod staré necky
a před maminkou pokrytecky
tvářil se jakoby nic.
Ve třídě první byl jsem ráno
a vstříc jsem učitelce šel.
Kradeny byly. Nevídáno.
Dneska už bych to neuměl.
Nic netušíc, něžně je kladla
do vody na okraj umyvadla.
A já se štěstím při tom rděl.
Pak usmála se. Bylo psaní
a ruka se mi počla chvět,
že vzrušen nemohl jsem ani
z tabule opsati pár vět.
Dnes chodím už jen ostýchavě
kolem těch růží; kvetou právě.
Směl bych si aspoň přivonět?