Tágjaroslav

KYTIČKA FIALEK – MAMINKA – JAROSLA SEIFERT

K

Podruhé nesmíš utrácet,prozraď mi, kolikpak stála?A těch pár maminčiných větznal jsem už téměř nazpaměť.Šetřila vţdycky z mála.

– K holiči radši měl bys jít.To znám již, teď možná dodá:Zítra budeš chtít na sešit,a kde mám na to všechno vzít,krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím ji vtiskl jsemten modrý chomáček jara.Když splácela mi polibkem,zaševelilo jejím rtem:– Synáčku, uţ jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,později míň už sice.Když vázičku si rozbila,dávala kvítka spaniládo sklenky od hořčice.

Hodiny bijí za stěnou,děsí mě němota zdiva.Maminka, tvář již zastřenou,na lůžku leží; z kolenounehybně sukně splývá.

Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,prsty jsou přitisklé k dlani.Kytičky chci jí do nich dát,už naposledy tentokrát.A ještě se mi brání.

MAMINČINO ZRCÁTKO _ MAMINKA – JAROSLAV SEIFERT

M

Zrcátko v zlatém ováluztrácelo stříbro pomalu,až bylo nakonec slepé.Půl života snad bez málamaminka se v něm česala.Kdys ukazovalo lépe.

U okna visí na skobě,dívá se po mně, po tobě,proč by se neusmívalo?Maminka byla veseláa žádné vrásky neměla,a když, tak určitě málo.

A zpívává si nad mlýnkemvalčíky, které s tatínkemtančila šťastná snad trochu.Když vzpomíná si na mládí,letmo jen okem zavadío jeho třpytivou plochu.

Odvíjejíc pak s hřebenetruchlivou kořist plamene,v chomáček vlasy stočí.Když pak jej hodí do dvířek,vidím na skráních vějířeka drobné vrásky kol očí.

Pak rám se zkroutil; jeho sklonejdřív jen lehce naprasklo,plíseň v něm cizopasí.Posléze prasklo vejpůlkya maminka své drdůlkypak v rozbitém česala si.

Čas utíká, je šedivá,už na sebe se nedíváa zvyká na samotu.Když někdo klepe na dveře,přijde v klotové zástěře,v té černé zástěře z klotu.

Vcházím. Dnes nemám odvahu,nikdo nestojí na prahu,nikdo mi netiskne dlaně.A rozhlížím se zmateně,zrcátko visí na stěně.Pro slzy nevidím na ně.

SEIFERT – MAMINKA – HOUSLE

S

Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.

Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly
a pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím jsem byl hrubý.

Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nenavrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.

Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá! −
Zní housle. Někdo hraje.

Vzpomínám na kloučka,
možná už zmoudřel lety.
A smyčec zlehoučka
vyhrává flažolety,
po strunách poskočí
a měkce padá na ně.
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?

Kdo je to? Coţpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.
Kdybych je říci směl!
Však mlčím jako němý.
Housličky, jen bych chtěl
poprosit: Odpusťte mi.

SEIFERT – MAMINKA – NÁDRAŽÍ

S

Až bude dým jen obláčkem,
jen obláčkem,
který hned vítr zcuchá,
ať letí sbohem za vláčkem,
ach, za vláčkem,
mamince kolem ucha.

Až plnou parou uhání,
ať uhání,
lokomotiva s vlakem,
ať zní to ještě se strání,
ach, se strání,
rozkvetlých vlčím mákem.

Až vlak nám zmizí v zatáčce,
až v zatáčce,
jak dlouhá, tmavá stužka,
snad padne jiskra do svlačce,
ach, do svlačce,
jak svatojánská muška.

Budem se dívat zpovzdáli,
jen zpovzdáli,
a vzdychem smutně asi,
však slza, jeţ se skutálí,
ach skutálí,
tu žhavou jiskru zhasí.

SEIFERT – MAMINKA – SKLENĚNY DŽBÁN

S

Když je nám teprv deset let
či dvanáct – to je jak by smet,
buď se k nám krása zády točí,
protože o nás nestojí,
či máme zamhouřené oči;
anebo je to obojí.

Ač věděl jsem, že je to hřích,
střílel jsem z praku. Po vrabcích!
A kapitáne Korkoráne,
ty víš, ţe znal jsem střelný prach
a z Jiskry, šelmy milované,
jsem také neměl žádný strach.

Čas letí, je vám čtrnáct let
či patnáct – to je jak by smet.
Tu dívku škádlíval jsem dříve
pro pihy kolem nosánku.
Vždyť měla vlasy zlatě rzivé,
jako je pivo ve džbánku.

Potkával jsem ji na schodech
s tím džbánkem. Vždycky měla spěch,
Nosila pivo tatínkovi.
Prováděl jsem jí ledacos
a hrozila, že doma poví,
jak na ni dělám dlouhý nos.

Co však jsem neznal doposud,
jsem poznal potom. Byl to stud.
A plachost. V přítomnosti dcerek
něčeho jsem se náhle bál.
Vázanky vzadu u zástěrek
už jsem jim nerozvazoval.

Trápilo mě pak svědomí,
i hanba trochu bylo mi,
a když jsem spatřil její kštici
i tvář zkropenou zlatem pih,
vyhnul jsem se jí na ulici
a byl jsem před ní v rozpacích.

Jednou však, když mě potkala,
vrazil jsem do ní bezmála
na chodbě blízko vodovodu.
Zůstala stát. Džbán skleněný
postavila si na kraj schodů.
A palec měla od pěny.

Blesklo mi hlavou: A co teď?
A hned tu byla odpověď:
dívka mě chvatně políbila.
Na ústa. A pak potichu
zvedla svůj džbán a odkvapila.
A dala se mi do smíchu.

Polibek první, nevinný,
snad trval jen půl vteřiny.
Ty krásná chvilko, půvab jejíž
okouzluje mě doteďka!
Dnes vím, že člověk v životě již
nikdy se s tebou nesetká.

Když je nám přes padesát let
či víc – to už je jak by smet,
životy se nám rychle krátí
a někdy popadáme dech.
Dodnes však ještě vidím státi
skleněný džbánek na schodech.

SEIFERT – MAMINKA – RŮŽE PRO PANI UČITELKU

S

Nebojím se to slovo říci,
sním o tom jako o štěstí.
Bylo to v parku před radnicí
na Havlíčkově náměstí.
Havlíček má tam sochu z kovu
a hrozil městu Habsburkovu
rukou sevřenou do pěstí.

Že hřích je omyl vzniklý z touhy
dělati dobro − tenkráte
tušení neměl školák pouhý,
ještě tě neznal, Sokrate!
A růže, chlapec hodný vcelku,
kradl pro slečnu učitelku.
Chodil jsem asi do páté.

A u té sochy na záhonku,
když tma se vkradla do ulic,
nekvetly dlouho na svém stonku.
Bývávalo nás asi víc.
Schoval jsem je pod staré necky
a před maminkou pokrytecky
tvářil se jakoby nic.

Ve třídě první byl jsem ráno
a vstříc jsem učitelce šel.
Kradeny byly. Nevídáno.
Dneska už bych to neuměl.
Nic netušíc, něžně je kladla
do vody na okraj umyvadla.
A já se štěstím při tom rděl.

Pak usmála se. Bylo psaní
a ruka se mi počla chvět,
že vzrušen nemohl jsem ani
z tabule opsati pár vět.

Dnes chodím už jen ostýchavě
kolem těch růží; kvetou právě.
Směl bych si aspoň přivonět?

SEIFERT – MAMINKA – PAVUČINA

S

Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
− Maminko, zab ho, bojím se ho!
− Proč? Nosí peníze.

A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.

Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby − vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.

SEIFERT – MAMINKA – U OKNA

S

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

SEIFERT – MAMINKA – VŠEDNÍ DEN

S

Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Kdyžţ skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla¸
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

Zas je to noc už bezmála¸
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

SEIFERT – MAMINKA – VEČERNÍ PÍSEŇ

S

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak - už tak šťastně neusínám.

Najsamnovšie články

Julio Iglesias, Barcelona ’88

Kategórie

B. Streisand, Anaheim Júl ’94

Najsamnovšie komentáre

Marika Gombitová 2022 NTC

Admin webu: herman

Ľudo HERMAN,
Kvetná 297,
930 05 Gabčíkovo,
DIS+, (displus.sk, hermani@seznam.cz),
č. ú.: SK7202000000001900053954,
IČO: 37919121,
DIČO: 2021885459