Šicí stroj drnčel celý den,
slyšel jsem ho aţ do pokoje.
Kdyţ usedla nad desku stroje,
vidíval jsem ji u oken.
Smála se na mne zdaleka
a já se díval z podezdívky,
jak jehlu v stroji navléká.
Schovávala mi prázdné cívky.

Na oknech měla věčný stín,
pod střechou je uţ málo světla.
Kytka jí v oknech nerozkvetla,
měla je proto bez květin.
Však zato vţdycky při šití
zpívala smutně nad svým strojem.
V té písni chtěla zemříti.
Já z toho ještě neměl pojem.

Košile šila na míru
a její hlas mi zněl tak měkce.
Šila i blůzy do konfekce
z kvítkovaného zefíru.
A byla hodná. Za války
bonbony pro mne vţdycky měla.
Na jedněch byly fialky
a na medových zlatá včela.

Pomlouvali ji po domě
a já, ač nevítaný svědek,
slyšel jsem leccos od sousedek
a z toho smutno bylo mně.
− Ten ţe by si ji někdy vzal?
− A přece pořád miluje ho!
Zato však já jsem miloval
tu smutnou slečnu ze čtvrtého.

Někdy k nám přišla; maminka
měla ji ráda. Bez odmluvy
musil jsem pro kmín ke kupcovi.
Byla to jenom záminka.
Co měl jsem tenkrát neslyšet,
jsem slyšel – nářek usedavý.
Kdyţ horempádem byl jsem zpět,
plakala nad hrníčkem kávy.

Dala mi sáček atlasek,
ale těch velkých, nadívaných.
Jdi hochu, pochutnej si na nich.
A hladila mě po vlasech.
Kdyţ jsem pak vyšel na pavlač
a na mříţ přitiskl si čelo,
tělem mi zachvěl prudký pláč.
Nevím, co se to se mnou dělo.

Jednou jsem slyšel seshora
někoho zalkat srdcelomně.
Pak nastal zmatek v celém domě
a zavolali doktora.
V tom smutném okně bez kytek
najednou bylo plno hluku.
Viděl jsem uţ jen z nosítek
bezvládně klesnout její ruku.

Vůz odjel a dům opět ztich,
na chodbě – bylo po neděli –
páchlo zas připálené zelí,
ţivot šel ve svých kolejích.
Však kdo to byl, kdo přede mnou
neznámým věcem strhl masku?
Poznal jsem smrt. Smrt tajemnou,
a ještě tajemnější lásku.