Pojem haiku je odvodený z prvej časti japonského slova haikai (jap. 俳諧 – žartovný, nezvyčajný), čo je humorná alebo ľudová forma žánru renga (jap. 俳諧の連歌 – haikai no renga), a z druhej časti slova hokku (jap. 発句 úvodný verš, sloha), úvodnej slohy básní renga alebo renku. Sloha hokku otvárala básnické dielo, čo z nej vytváralo dôležitý prvok, ktorý sa vyvinul na nezávislú báseň, najmä pod vplyvom Bašóa Macua (1644 – 1694).
Hokku sa stala známou ako haiku, keď Šiki Masaoka (1867 – 1902) navrhol toto pomenovanie ako skratku spojenia haikai no ku (jap. 俳諧の句 verš básne haikai). V súčasnosti sa aj pre pôvodné slohy hokku používa častejšie názov haiku.
– Každá báseň pozostáva z troch riadkov, ktoré majú 5, 7 a 5 slabík.
– V básni by sa malo nachádzať takzvané kigo – slovo určujúce ročné obdobie, v ktorom sa udalosť stala. Kigo môže byť priame, ako napríklad „jesenné vetry“ či „letná noc“. Častejšie sa však používa forma náznaku: „kvitnúca čerešna“ znamená jar, „komáre“ nás štípu v lete a v zime si zase omotávame okolo krku „šál“.
– Haiku by sa nemalo rýmovať, nemá názov a nepoužíva prirovnania ani iné poetické nástroje, ktoré sú bežné v iných formách.
– Haiku je poetickým ekvivalentom malého obrázka či fotky, ktorý vzišiel z priamej skúsenosti, náhleho „okamihu údivu“. Najlepšie haiku zvyčajne obsahujú dva elementy skombinované jedinečným, nezvyčajným spôsobom.
Zdroj: Peter Šedík
www.velkaepocha.sk
Zopár príkladov haiku:
I nůžky
na chvilku zaváhají
před bílou chryzantémou
V dlani
držím motýla
je vůbec skutečný?
Už ani měsíc
se neusadí na uschlé vrbě
bez jediného lístku
Tváře svlačců
jako by říkaly
deště není dost
Divoká fialka
vyniká nad jiné květy
ještě než rozkvete
Fialka
v papírovém kapesníku
už mi dávno uvadla
Hle fialky –
kvetou i za plotem
kam se nesmí
Zametl jsem
a uklidil – pivoňky
padají dál
Kam se poděla
země kam obloha –
jen sníh padá a padá
Jak potůček
vinoucí se mechem
jsem čistý a průhledný
Když už nemám nic
zajdu si do lesa
pro pastuší tobolku
Po noční bouři
skvějí se v záři slunce
kvítky mišpule
Sníh už roztál
a všude je cítit vůni
divokých slivoní
Na starém stromě
chomáček květů
jak osiřelé dítě
Suchá větev
se natahuje k nebi
nemá se čeho dotknout
Kořínky trávy
vrůstají až do snu
hada pod zemí
Skřivánek úplně
zapomněl že obloha
se už zatáhla
Je teplo
a motýlova křídla
oslnivě září
Chvíli ji nechám houpat
pak ji strčím do pusy –
zralá třešeň
Zimní včela
bloudí – hledá si místo
kde umřít
Kéž by v rodné vsi
rozkvetly chryzantémy
jen tak pro radost
V květech slivoní
už sídlí jen zemřelí
beze jména
Kéž bych se
znovu narodil malinký
jako fialka
Už ani netouží
po slunečních paprscích
zralá slunečnice
Zlost a trápení –
plivu černá zrníčka
svého melounu
Ať už na listu
či pod ním i slimáci
mají svou vůli
Sáhnu do studánky
vyvěrá z ní bez konce
čistá voda
Po verandě
mokrýma nožkama
hopká vrabčák
Skáceli vrbu
a ledňáčci
už nikdy nepřiletí
Dokud hoří
jsou naživu –
žena a paprika
Vítr odnesl
černého motýla –
jasná zář požáru
Květ bílé lilie
a před ním napjaté
vlákno pavučiny
Promrzlý motýl
jako by hledal duši –
letí a letí
Do hloubi noci
hodil jsem zlatohlávka –
bezedná temnota
(permazahrada.cz)